PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Almanach absurdity ...ode dna! uspořádali autoři z okruhu patafyzického občasníku Clinamen, teplického patafyzického časopisu Pako a byndecisté ze Svazu českých komínářů. Povídky, divadelní hry a další tématicky nevyhraněné texty, které dohromady tvoří lomcovákovitý koktejl, vybrali sami autoři. Přinášejí literární vrcholy i pokleslost, černý humor, poetiku divna, nehoráznost, vědu, problematiku financí, zoofilii, ba dokonce i sport. Almanach doplňují původní ilustrace sexteta originálních výtvarníků.

O autorech

Svatava Antošová (1957), básnířka a prozaička, žije v Teplicích. První básnické pokusy z konce sedmdesátých let vydala samizdatem (sbírky Underwood, Encefalické probuzení a Sen o velikém uniknutí). Na počátku osmdesátých let se stala zakládající členkou Patafyzického kolegia Teplice (společně s Petrem Kurandou, Václavem Lukáškem, Eduardem Vackem a Miroslavem Wankem), na jehož aktivitách se podílela do roku 1986 vulg., kdy kolegium rozprášila StB. V té době publikovala pouze časopisecky (sborník Pako, časopis Vokno). Je zastoupena v několika sbornících, řadě literárních časopisů a sborníků ve Francii, Německu, Slovinsku, Maďarsku, Finsku, Velké Británii a na Slovensku. Svou poezii čaasto recituje s hudebním doprovodem. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, Praha 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, Praha 1990), Tórana (Mladá fronta, Praha 1994), ...aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, Praha 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, Praha 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, Praha 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a prózy Dáma a švihadlo (Votobia, Olomouc 2004) a Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, Praha 2005).

Mika Horáková
Narodila se 19. června 1965 v Praze. V letech 1980 až 1984 vystudovala gymnázium Jana Nerudy, poté v letech 1986 až 1992 Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor výtvarná výchova. Ve své volné tvorbě se zaměřuje především směrem k imaginativní, ale i expresívní malbě a grafice, vytváří také objekty z ručně recyklovaného papíru. Vystavuje v ČR i zahraničí. Na tuto volnou tvorbu navazují i autorčiny práce v oblasti užité grafiky. Navrhovala knižní obálky a ilustrace pro nakladatelství Grada, Melantrich a Winston Smith, ilustrovala také pro české mutace časopisů Rolling Stone, Esquire, Harper‘s Bazaar a Cosmopolitan, pro Týdeník Květy a časopis SPY. Spolupracuje s manželem, grafikem Ondřejem Horákem, s nímž také psala texty pro rockovou skupinu X 'n' roll band. V roce 2006 navrhla a realizovala výtvarné řešení přízemní chodby v dětské léčebně Vesna v Janských lázních (pro Nadaci Archa Chantal). Publikovala v 80. letech v nakladatelství Josefa Jelínka – Erlangen, SRN (Pivní povídky), po r. 2000 v patafyzickém občasníku Clinamen, v r. 2006 vydala spolu s Janem Pavlem sbírku povídek Až pes snese čokoládu (ARTES LIBERALES), v r. 2007 samostatnou sbírku povídek Opilí andělé (ARTES LIBERALES) - obě knihy také ilustrovala. Také při svém psaní vychází ze světa imaginace a fantazie – její texty povýtce nepopírají vliv Karla Michala, popř. Gustava Meyrinka, vytváří však svůj vlastní originální svět. Typograficky pak lze některé autorčiny povídky, v nichž se občas dynamicky mění typy i velikosti písma a styly odstavců, připodobnit k experimentům meziválečné avantgardy, popř. Karla Čapka – Válka s mloky a Jana Weisse – Dům o tisíci patrech.

Ivo Medek – Kopaninský
(1936 v Domažlicích)
Mládí prožil na pražské periferii, chalupě v Orlických horách a cestováním po venkovských oblastech ČSR. Do pracovního procesu byl zařazen jako učeň-zedník, vyučil se však štukatérem. Poté absolvoval výtvarně-průmyslovou školu bytové tvorby, obor řezbář. Následně ztratil dva roky povinnou vojenskou službou, po které byl zaměstnán jako věšeč obrazů v Národní, později v Středočeské galerii. Dnes je známý spíše jako restaurátor historických zbraní či výtvarník-kolážista, než jako literát. Několik let spolupracoval na animovaných filmech, pět let se vyskytoval v pražském surrealistickém uskupení. Kratší dobu spolupracoval s francouzskými banalisty. Delší dobu byl viceprezidentem Masarykovy akademie umění. Kvůli několikanásobné duplicitě jeho jména v oblasti kultury počal z důvodů rozlišení po přestěhování do pražské satelitní vsi používat přídomek Kopaninský. Dosud publikoval toliko časopisecky a vydal knihu Epos o Jírovi. Z téže jsou zde uvedené ukázky, které nebyly dosud publikovány, neboť mají být prezentovány v jejím dalším rozšířeném vydání. Je zastoupen v nejednom básnickém almanachu (Břitvou do klavíru, Hovnajs, Stělesnost...). Dlouhodobě spolupracuje s patafyzickými periodiky Clinamen a Pako. S výjimkou restaurátorské činnosti je v jeho tvorbě, ať již literární nebo výtvarné, hlavním nosným prvkem černý humor. Práci a dílo tohoto autora ČT dokumentovala třemi filmy.

Autor za svoji činnost obdržel tyto ceny:
1971 – Zlatá medaile za výtvarné zpracování populárně-naučného animovaného filmu se zdravotní tématikou (Mezinárodní filmový festival v Moskvě) – stříbrná medaile (Sofie)
1992 – Cena Masarykovy akademie umění za tvůrčí činnost
2000 – Evropská medaile Franze Kafky
2005 – Světová cena Salvátora Dalího (Aliance Salvator Dalí International)
www.ivomedekkopaninsky.ic.cz

Dvojice autorů Bob Randýsek (1961) a Přemysl Vacek (1962) jsou zakladateli podivného osobního literárně životního stylu – byndecismu. Ten kromě literárních a divadelních aktivit, které provozují od začátku osmdesátých let minulého století, zahrnuje například i organizované komínolezectví (Svaz českých komínářů), spolupráci na nezávislém zoofilním filmu Coming soon (2006, rež. Sir Tijn Po) a rozličné další, jež je dnes zvykem označovat jako performance. V současné době se oba k svým dřívějším literárním výstřelkům stavějí rezervovaně, což jim nicméně nebrání v pokračování již legendárních Předčítání byndecistické poezie, pro něž všechny tři uvedené útvary vznikly. Vydání několika jejich starších opusů tiskem sledují se směsí údivu a nedůvěry a považují celou věc za souhru těžko pochopitelných událostí. Ani jeden z autorů ani v nejmenším nepomýšlí na kariéru literáta a oběma se v současné době daří přiměřeně dobře.

Viki Shock – Bezesporu narozen. Vše další, co se dá říci o jeho osobě, je však diskutabilní. V mládí se samosebou považoval za Génia a ukládal si penízky do prasátka na vlastní pomník či alespoň bustičku na Slavíně. Později o tom všem začal přemýšlet, což neměl dělat, neboť se dostavily pochybnosti. Od té doby se dlouho trápil a špatně spal, než překročil magickou hranici třiceti let, kdy se smířil sám se sebou, zestrejcovatěl, a vše mu bylo náhle kimono neboli jedno čili fuk. Sám sebe označuje za amatérského humoristu na polích literatury, výtvarného umění, hudby, filmu a jiných uměleckých disciplín. Prapor avantgardy vlastně nikdy nenesl, ač se to někteří nekritičtí kritici svého času domnívali. Naopak. Jako jeden z nejčelnějších představitelů zurűckgardy si jen tak trošičku mává fangličkou na samém chvostu průvodu tvůrců umění, a je mu tam docela dobře. Jak se o něm vyjádřil literární vědec a sběratel slovesného folklóru Hans Nicht Essen, většina jeho tvorby je pro lidové vrstvy příliš hogo fogo, zatímco pro uměnímilovné gurmány a kritickou obec je naopak příliš lidová. Jeho tvorba tak zůstává v jakémsi vzduchoprázdnu víceméně nepochopena. Na druhou stranu, při vší úctě k umělci, musíme si přiznat, že jeho tvorba je vlastně tak prostá, že ji snad ani není možné nepochopit. Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik www.vikishock.cz

Dan Štverák (1970) publikuje pouze výjimečně u příležitosti slavných výročí, nebo vydání patafyzického občasníku Clinamen. Občas se živí prací. Texty z počátku devadesátých let vyšly v časopisu Filtré, jehož byl redaktorem. To mu samozřejmě nestačilo, a tak založil s Petrem Martinem Vaškem patafyzický občasník Clinamen, jehož se stal šéfredaktorem. Dodnes nerezignoval. Štverák je milovníkem přírodních krás, příznivcem mírové politiky ve světě i jinde a staví se vždy na obranu slabých a bezmocných. Ačkoli je špičkovým teoretickým lukostřelcem, považuje sport za pokračování fotosyntézy. Má ještě spoustu dalších názorů a pseudonymů. Není držitelem žádné literární ceny.

Eduard Vacek
Zakladatel Patafyzického colegia v Teplicích na počátku 80. let. V roce 1986 bylo Kolegium policejně rozpuštěno a šéfredaktor sborníku byl uvězněn na 12 měsíců za "zjevnou neúctu ke společnosti". V 80. letech přispíval do samizdatových časopisů Vokno, Jazzstop. Po výkonu trestu napsal autentickou knihu z vězeňského prostředí "Občanský průkaz prosím". (vyd. Moaré) Je redaktorem a lektorem - zahlubovačem pražského patafyzického občasníku Clinamen a teplického patafyzického časopisu PAKO. V nakladatelství Clinamen vydal: Povídky, Sviňoďasi, Mí devianti mi rozumějí, Rozumím svým deviantům, Cesta, Je spoluautorem sborníku Hovnajs, kterou také ilustroval, Jít pevně za svým imbecilem a dalších kolektivních literárních publikací. V roce 1997 získal Cenu K. H. Máchy za patafyzický román "Sviňoďasi". Žije v Teplicích a v Praze.

Edmond de Factor Lapsus
Spolupracovník teplického patafyzického časopisu PAKO, s jehož identitou je dokonale obeznámen pouze lektor – zahlubovač (Eduard Vacek), jako jediný prostředník s redakčním kolektivem PAKO.

Ivo Medek Kopaninský

Agresor

Jednou Jíra v pozdním podzimním odpoledni kráčel Prahou a pranic se mu nelíbila. Stověžatá matička se totiž tvářila, jakoby ani nebyla před nedávnem okupována sovětskou armádou, její nabubřelí oficíři z chodníků najednou dočista vymizeli. Marně Jíra vyhlížel nějakého majora či podplukovníka, obtěžkaného pytlem polobotek, zakoupených za ruble v nekřesťanském, nařízeném kursu 1:10. Rád by mu byl pomohl, kdyby se poštěstilo a drancíř spěchal s kořistí na poslední chvíli k ruzyňskému letišti, úslužně by jej usadil do tramvaje směřující k Vršovicím či Hostivaři.

Marně Jíra slídil v osvědčených revírech okolo Domu obuvi, módy či jiných obchodních domů. Až teprve na Perštýně se na Jíru usmálo štěstí, Jíra se však usmál ještě šťastněji než ono samo a ten úsměv udělal své. Dočista zmátl prťavého sovětského generála, který z něj usoudil, že konečně narazil na spřátelenou duši. Zaklonil se proto, aby mu obrovská čepice nezacláněla ve výhledu do Jírova upřímného obličeje. Tomu ten manévr připadal, jako když se odklopí dekl kulatého kanálu a odhalí zeleného, mocně pozlaceného a ometálovaného prcka v nohavicích ve střihu rozevlátých praporů s na dlaň širokými rudými lampasy, vedoucími kamsi vzhůru do podpaždí.

"Kdě malenkaja Karlova ulica?" vybafla ta kreatura na Jíru bez jakékoliv potřeby nějaké zdvořilosti, bylať si vědoma své božské převahy nad civilem – inostraňcem. Ten však hbitě shledal vědomosti nabyté v povinném doučovacím kroužku jazyka ruského a pokorně přiznal:

"Da, já znáju!" jenom proto, aby vzápětí natěšenému oficíru hrdě dodal:

"Izvinitě, taváryš generál, vo vremja sovětskoj okupacii Čechoslovakii ja po ruskom jazykje něznáju i něponimáju!" Dával si při tom pozor na pečlivou výslovnost jako nikdy, byloť mu jasné, že poslat takovouhle šarži na Karlovo náměstí místo do Malé Karlovky je zcela nepostačující. Ba vzpomněl při tom rozhořčení svého pražského strýce, kterému byla zrekvírována v oné uličce oblíbená vinárna "U lišky Bystroušky" jenom proto, aby z domu byly nadělány nocležny pro okupační honoraci.

Její olampasený představitel stál po té drzosti před Jírou jako opařený. Napřed jako rak, potom červená řepa. Zalykal se, nebyl mocen slova, a když po chvíli této moci nabyl, nehovořil, nýbrž nepříčetně řval cosi skandujíc ve své asiatské mateř¬štině. Do toho jako šaškovské rolničky na něm cinkaly o sebe řádky metálů, rozhoupané jeho marnými pokusy proskočit dýnkem velečepice, v jeho vlasti nazývané "muchodrom". Skoro fialový zátylek při tom kmitání opticky vytvářel třetí rudou šmouhu na zeleném pozadí k vztekle dupajícím lampasům. Celek byl znamenitě pitvorný. Jíra stál, vychutnával si běsnění uniformované stvůry, přesto však postřehl periferním zrakem, že výjev vzbudil nežádoucí pozornost. Dva fízlové, kteří až do té doby přímo před hlavním vchodem do jejich nechvalně známého úřadu poklidně poutali na střechu škodovky rozebraný kancelářský nábytek k odvozu na chatu, ustali v této bohulibé činnosti a snažili se dobrat toho, co že se to na protějším chodníku děje. Jírovi okamžitě blesklo hlavou, že další "mébly" by byli schopni roztřískat vzápětí jeho vlastní tělesnou schránku při nevhodných dotazech ve vyšetřovně. Zvážil též, že tito protagonisté kolaborujícího režimu používají tolik jmen, že si je snad ani sami nemohou pamatovat a bleskurychle odrazil vznikající nebezpečí. Přívětivě jim zamával co starý dobrý známý a hodně zvolal jejich směrem:

"Františku, asi byste si ho měli někam uklidit! Je jak dělo! Eště před chvílí mával v průchodu u Vejvodů bouchačkou na ňákou ženskou a teď koukám, že už jí ani nemá!" Dokončil toto alarmující sdělení, po kterém se oslovení narovnali a počali rovnat svaly, znovu přívětivě zamával na rozloučenou a volným krokem se ubíral k nejbližšímu rohu. Za ním se však vzápětí změnil ve sprintera, prolétl kouskem Národní třídy, průchodem u Platýzu a zbytkem Martinské, aby tak ve spěchu vytvořil hranaté kolečko. Ukryt za posledním rohem, uviděl že se spěch vyplatil, stihl spatřit ještě závěr velkolepé rvačky ve dveřích fízlího úřadu. Zatčený generál tam právě podléhal přesile. Ani urostlé gorilky netušily, že slaví Pyrrhovo vítězství, za které budou označeny nadřízenými jako napomahatelé kontrarevoluce.

PONAUČENÍ: I ta nejvznešenější uniforma neochrání ani před částečným intelektem, natož celý projektilem.

Viki Shock

Akce mutant

Stalo se to jednoho srpnového dne lehce po poledni, když jsem šel s kolegou Jindřichem na oběd do naší oblíbené restaurace Na Kovářské ve Vysočanech. Protože bylo hezky, zamířili jsme od výčepu na zahrádku. U prvního stolu seděli nějací tři chlapi v montérkách a bavili se dost nahlas, tak jsme se usadili o dva prázdné stoly dál až úplně vzadu, abychom je nemuseli poslouchat. Objednali jsme si u obsluhující slečny pivo a vybírali si menu, když k nám dolehly hlasy od prvního stolu. Jeden z těch chlapů v montérkách, muž prostřední postavy a všední tváře, právě dopil pivo, položil půllitr na stůl a zvedal se k odchodu, zatímco pomenší a obtloustlý pětapadesátník s brýlemi jej ještě hlasitě instruoval jako kdyby mluvil s duševně postiženým "Takže je to jasný, jo? Rozuměls mi, jo? Tak už běž, nazdar!"

Pobaveně jsme se na sebe s Jindřichem podívali a objednali si jídlo u slečny, která k nám přišla. Chtěli jsme se dát do řeči, když bylo ticho opět přerušeno rázným hlasem zestárlého Brejlarita, což byl zřejmě předák pracovní party, ačkoliv nám svou vizáží připomínal spíš nějakého kápa či bachaře z kriminálu. Tentokrát mluvil na vysokého a velmi štíhlého muže středního věku s mohutným plnovousem. Pomyslel jsem si, že takhle nějak by mohl vypadat Krakonoš po pobytu v koncentračním táboře. "Doufám,že to zas nezkurví, debil jeden," ulevoval si Brejlarito a záhy si přiložil k uchu mobil. Téměř ihned začal nadávat. "Ty vole, tak von si normálně vypnul mobil! No, to si ze mě dělá prdel!" "Kdo?" zeptal se prostoduše Krakonoš. "Kdo asi?" utrhl se na něj Brejlarito. "Přece mutant,ne?" Zmínka o mutantovi nás zarazila. V tu chvíli už nám bylo jasné, že dnes si moc nepopovídáme, ale zato si něco poslechneme. "Třeba jenom nemá signál?" zkoušel Krakonoš omlouvat tajemného mutanta, což neměl dělat. "Ale hovno, ty vole! Ti řikam, že si ho normálně vypnul, aby mi to nemusel zvedat, a sedí někde v hospodě a chlastá a myslí si, že mi pak řekne tudle kravinu, cos mi teďka řek ty, že neměl signál! Jenomže to já poznám, když si někdo vypne mobil a když jenom nemá signál! Já mu dam, hajzlovi, ten at si mě nepřeje!" soptil Brejlarito, zatímco nám slečna donesla oběd, do něhož jsme se s úsměvem pustili.

"A ty už to dopij a jeď tam za nima. Víš doufám, kam máš jet, jo? Nemusim ti to už vopakovat?" říkal Brejlarito Krakonošovi, který poslušně dopil pivo a jeho dva metry výšky se vztyčily vedle slunečníku, pod nímž seděli. "Jasně, v pohodě. Ahoj," loučil se Krakonoš a záhy nám zmizel ze zorného pole. Brejlarito u stolu osaměl, a tak jsme si pomysleli, že se konečně v klidu najíme. K tomu však nedošlo. Brejlarito si přiložil k uchu mobil a vzápětí se zahrádkou opět nesl jeho řízný hlas "Hele, tak strašák už tam k vám jede, tak tam na něj počkejte, do štvrthodiny ho tam máte. Pak se stavíte u Číňana a na Rajský zahradě vyzvednete mutanta, je to jasný? Von si vypnul mobil, hajzl jeden, ale určitě tam sedí v tý hospodě u silnice, tak to připomeň strašákovi, ať tam nezapomene zastavit, abyste ho tam vyzvedli. Musíte na to bejt aspoň štyri, abyste to vodstěhovali, rozumíš mi, nebo ti to mam eště jednou celý zvopakovat? Jo, dobrý, tak nazdar," ukončil hovor Brejlarito a objednal si další pivo.

Podíval jsem se na Jindřicha, který se kuckal smíchy stejně jako já a potichu jsme začali luštit tajenku identity Brejlaritových podřízených. Co to jen říkal: strašák, mutant a Číňan? Proboha, co se to tady v té hospodě peče? Probíhá zde snad jakýsi zvrácený genetický projekt křížení lidských ras anebo jde o nějakou partu stěhováků z osmdesátých let, která se strojem času přenesla do současnosti? Strašák bude možná Krakonoš a pravděpodobně řídí nákladní vůz, přičemž konzumace alkoholu mu při tom asi žádné vrásky nedělá. Číňan, to bude asi Číňan, možná provozovatel čínské restaurace, ale kdo to proboha může být mutant? Viděl jsem nedávno španělskou filmovou parodii na akční filmy Akce mutant, v níž kromě různě znetvořených postav vystupovala také siamská dvojčata. Tedy se snad jedná o nějakou fyzicky postiženou osobu anebo je to pouze přezdívka? Každopádně Brejlarito nám nedovolil tyto naše domněnky dovést ke zdárnému konci, neboť zahrádkou se opět rozezněl jeho silný hlas. "Ty vole, mutante, pročs mi to nezvedal? Nelži mi, tys to normálně vypnul, to si spolu eště vyřídíme! Kde seš? Já sem to věděl! Hele, strašák už tam s nima za tebou jede, tak ti řikam, abys šel před hospodu, at tě tam mužou vyzvednut, posloucháš mě!? Ne, ty hlavně sám nikam nejezdi! Řikam ti běž před tu hospodu, klidně si tam sebou vem to pivo, ale ať tě viděj! Jedou v bílý dodávce, rozuměls mi, ty vole? No, to sem rád. Nazdar!" Brejlarito ukončil hovor a my dojedli a objednali si ještě jedno pivo. Jen co nám ho přinesli, zazvonil Brejlaritovi mobil. Ten ho hned zvedl a spustil "Cože? Ty vole strašáku, neser mě! Kde, kurva, seš? Ježišmaja, ty seš snad uplně blbej! Dyť sem ti to přece řikal třikrát! Jeď furt rovně, rozumíš, vod Číňana furt rovně po magistrále až na Čerňák! Jo, mutant tam na vás bude čekat před hospodou, tak ho tam vyzvednete. Je ti to už konečně jasný?! Nazdar!" Brejlarito položil mobil a ulevil si "Ježiši, to je debil!", pak dopil pivo a následně se zvedl a zamířil k výčepu, čímž nám skončilo toto výtečné kabaretní číslo, takže jsme brzy po Brejlaritově odchodu také dopili, zaplatili a vrátili se zpět do práce. Slova mutant a strašák však pro nás získala nový význam a často jsme vzpomínali na Brejlaritův svérázný slovní projev, přičemž jsme se občas dohadovali, kterak asi ten tajemný mutant vypadá.

Asi o měsíc později, jednoho až netradičně velmi chladného zářijového rána, jsem na zastávce tramvaje Palmovka potkal Jindřicha a jeli jsme do práce společně. Když jsme na Harfě vystupovali z elektriky, nastupoval proti nám snědý či zamazaný člověk, notně zarostlý, asi tak třicetiletý, který se třásl jako sulc. Na hlavě měl něco mezi dredy a afrem, zpod vesty bez rukávů vykukovala holá hruď, a spodní část těla byla navlečena do čehosi jako pyžamové kalhoty anebo také tepláky, těžko se to dalo přesně určit. Individuum mělo v rukou zubní kartáček a tubu pasty, něco si žbrbalo a bylo boso. Když nastoupilo do tramvaje na zadní plošinu, začalo si čistit zuby. Podívali jsem se po sobě s Jindřichem a hned nám to bylo jasné: tohle byl mutant se strašákem v jednom balení, nádherný exemplář! Inu, pobavili jsme se a později jsme už na celou záležitost pozapomněli. Až jednou…

Bylo to opět Na Kovářské s Jindřichem, když jsme po obědě dopíjeli druhé pivo. Vysokému muži s delšími vlasy, ošuntěle oblečenému, který právě přišel, jsme nevěnovali mnoho pozornosti, dokud jej jeden mladý muž sedící u malého stolku s kamarádkou hlasitě nepozdravil: "Čau mutante! Tak co, jak je?" Slovo mutant nás ihned probralo z ospalé siesty, takže jsme se zvědavě podívali po osloveném muži, který se mezitím usadil u prázdného stolu pod policí s televizorem. V tu chvíli se pro nás čas zastavil. Cítili jsme, že konečně přichází odpověď na otázku, jež byla stále ukryta kdesi hluboko v nás už téměř dva měsíce, a sice kdo to je a jak vypadá onen tajemný mutant z Brejlaritových rozhovorů? Odpověď tu seděla kousek od nás.

Nuže, obličej mutanta byl vskutku podivuhodný, asi jako když dáte malému dítěti vymodelovat z formelíny lidskou tvář a ono se to nějak nepovede. Vybavily se mi také nějaké loutkové či kreslené pohádky z dětství, neboť jeho bezvousý obličej mi trochu připomínal jakousi pohádkovou čarodějnici, až na to, že mutantův výraz jevil se býti duchaprázdným. Trup vyčnívající za stolem byl poněkud rozložitý, nikoli však obézní. Mohlo mu být asi tak pětačtyřicet let. Záhy vyšla z jeho úst dutým hlasem letitého notorika odpověď "Dobrý je to, voe, všecko v cajku." Přišla číšnice a optala se mutanta, co si dá. "No tak pivo, to je jasný, že jo?" "A k jídlu?" "To nevim, co byste mi jako doporučila?" "Co třeba moravský vrabce s bramborovým knedlíkem?" "No tak jo." "A nechcete tuplovanej knedlík?" "No, tak dobře." O chvíli později už mutant popíjel pivo. Když mu však číšnice přinesla jídlo, koukal poněkud udiveně na tu hromadu knedlíků na talíři. "Cože? Tolik jo?" uchechtl se pobaveně mutant. "To mam jako sníst všechno, jo? To asi neklapne."

Bývali bychom rádi dále sledovali jeho osudy a zvyky, ale museli jsme se bohužel vrátit do práce. Vy si teď, drazí čtenářové, možná říkáte, proč vám tu vlastně podávám tuto podivnou zprávu o zřejmě bezvýznamných a zdánlivě bezcenných lidských kuriozitách? A já vás docela dobře chápu, leč odpovědět vám na to nedokážu. Přesto však alespoň pro mě a pro Jindřicha bude vzpomínka na mutanta, strašáka a Brejlarita věčně živá.

Dan štverák

Kosma a Préza

Kosmonaut vystoupil z limuzíny, zvedl ruce nad hlavu a zuřivě zamával. Davy řičely blahem. Kosmonaut hýřil úsměvy, otáčel se, aby byly v doublevizi pěkně vidět reklamy na skafandru. Procházel vyrovnanými kordony nejlepších žáků k tribuně, podával jim ruce a byl jejich bůh. Na scénu vstoupil prezident a s rozesmátým obličejem mával jako kosmonaut. Dvě obří plazmové obrazovky ukazovaly každého z nich a celé to přenášela doublevize.

Kosmonaut ukazoval vesmírnou techniku, dával lidem ochutnat vesmírné jídlo a rozdával dětem vesmírné cigarety.

"Spad’ si z Marsu?" zařval prezident – známý ochránce dětí.

"Ty to nevíš?" rozchechtal se kosmonaut.

Davy na náměstí se hned přidaly. Prezident tam stál a usmíval se jakoby nic.

Počítač naštěstí rychle vybral otázku, kterou děti dávaly nejčastěji:

"Jak se sere ve vesmíru?" objevilo se na levé obrazovce místo prezidenta, o jehož mravnost se pokusily infarktové mdloby. Původní úsměv mu však zůstal, takže vypadal fakt šíleně a dost se kroutil.

"Do vzduchu," odpověděl šalamounsky kosmonaut a nikdo nic. Čekání na smích prostoupila trapnost a kosmonautův úsměv se blížil prezidentskému.

Podíval se na obrazovky, ke kterým směřovaly pohledy všech.

Něco se zvrtlo.

Právě naskočil zpátky na obrazovku zkroucený prezident s vytrvalým úsměvem. Když si všiml, že je zase vidět, zamával ručičkou. Náměstím otřásl vybuch smíchu jako tuna ekrazitu.

Prezidentovi zaskočilo a prudce se rozkašlal. Jeden ochrankář ho praštil do zad a hlava státu flusla kosmonautovi přímo do ksichtu. Davy už řvaly jako smyslů zbavené.

"A co sex?" nadhodil zlomyslně počítač, pro změnu na kosmonautovu obrazovku.

Prezident to uviděl a než se stačil nadechnout, začal se dusit.

Jeho počínání v této slavnostní chvíli bylo tak podivné, že děti začaly šeptandou šířit, že je to nějaký kouzelnický tanec proti nim!

Jak fotbalová vlna zvedají se dětské pěstičky. Nad hlavami některých kluků se objevují praky s pořádnou dvojitou leteckou gumou – a už na prezidenta dopadají matice jak švestky. Obklopen ochrankou mizí rychle za podiem.

Lidé zase večer vypálí prezidentský palác – letos už počtvrté. Celé město bude mít na opravách další měsíc hladovou zeď. Musí zvolit vhodného kandidáta, který nevydrží ani dva měsíce, jinak by museli pracovat na venkově.

Třeba kosmonauta.