PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Vít Kremlička (22. říjen 1962, Praha), básník, prozaik, publicista, překladatel. Po studiích gymnázia ve Štěpánské ul. v Praze (v l. 1977–1981) absolvoval dvouletou Střední pedagogickou školu v Brandýse nad Labem (v l. 1981–1983) a poté pět semestrů PF UK (obor speciální pedagogika; v l. 1983–1986) tamtéž. Vystřídal řadu zaměstnání (zeměměřič, noční hlídač v Národní galerii, operátor ve výpočetním středisku). V l. 1982–1985 člen hudební skupiny Národní třída (housle, kornet, zpěv; CD Je třeba si zvykat / Vlhkost v nočním autobuse, Black Point 2000), v l. 1986–1988 člen hard-metalové skupiny His Boys – Jeho hoši (elektrofonická mandolína, zpěv). R. 1985 spoluzaložil kulturní revui Jednou nohou, později Revolver Revue, r. 1989 se podílel na vzniku Informačního servisu, později týdeníku Respekt. V l. 1990–1998 studoval na FF UK v Praze bohemistiku a komparatistiku, v l. 1995–1996 dramaturg Divadla Komedie v Praze. Žije v Praze. Debutoval v r. 1981 básněmi a prózou v časopise Violit (literární část sborníku X – „Desítka“), dále publikoval v samizdatových sbornících (mj. Už na to seru, protože to mám za pár, ed. A. Stankovič, 1985, 9x kontra..., ed. L. Marks, 1987), v periodikách Jednou nohou, Listy (Itálie), Paternoster (Rakousko), Revolver Revue. Po r. 1990 zveřejňuje svoji poezii, prózu a publicistiku v novinách a časopisech A2, Alternativa, Babylon, Divadelní noviny, Dobrá adresa (www.dobraadresa.cz), Host, Iniciály, Intelektuál, Kritická příloha Revolver Revue, Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta Dnes, Psí víno, Revolver Revue, Tvar (zde v příloze Tvary 18/2000 sbírka Básně) aj. Je zastoupený v antologiích La Poésie tch`eque en fin de si`ecle (ed. P. Král, Maison de la Poésie de Namur, Namur, Belgie 1999), Lepě svihlí tlové (ed. I. Wernisch, Petrov, Brno 2002), L’Anthologie de la poésie tch`eque contemporaine 1945–2000 (ed. P. Král, Gallimard, Paříž, Francie 2002), Jezdec na delfíně (eds. R. Kopáč a J. Nejedlý, Concordia, Praha 2005), S tebou sám (ed. O. Horák, Dauphin, Praha 2005), Iz věka v věk (eds. D. Dobiáš, S. Glovjuk, Pranat, Moskva, Rusko 2005), Gdyby wiersze mialy drzwi (ed. D. Dobiáš, Atut, Wroclaw, Polsko 2005). Používá pseudonymy Jan Kabele, Vilém Kozelka, Heřman Křemenáč, Bořek Mařina a Vítězslav Sval. V r. 1991 získal Cenu Jiřího Ortena za prózu Lodní deník. Knižně vydal: Lodní deník (próza, Nezávislé tiskové středisko, Praha 1991), Cizrna (poezie, Torst, Praha 1995), Staré zpěvy (poezie, Revolver Revue, Praha 1997), Zemský povídky (próza, Hynek, Praha 1999), Prozatím (poezie a próza, Petrov, Brno 2001), Amazonia (poezie, Klokočí a Knihovna Jana Drdy, Praha a Příbram 2003), Manael (próza, Protis, Praha 2005). Příležitostně se věnuje překladům z ruštiny a z angličtiny (zejména příběhů indiánů Severní Ameriky; některé překlady zahrnul do svých básnických sbírek Prozatím a Amazonia).

Ukázka

Komisař Šídlo v Tibetu

Komisař Šídlo dostal zvláštní svodku:
Najít ztraceného Tublajchána. Bylo to už dávno,
co se ztratil uprostřed vesnice Plečky,
na zastávce meziměstských tramvají.
Bylo nalezeno pouze pouzdro na jízdenky
se čtyřmi lupeny a fotkou Tublajchánovy rodiny.
Komisař Šídlo si položil předměty doličné na stůl a
zadumaně je pozoroval, zda se pohnou
silou vůle a začnou levitovat.
Náhle začala fotografie světélkovat.
Komisař Šídlo vyskočil a hbitě ji odnesl
do laboratoře. „Byl to fosfor, jak jsem tušil,“
řekl s jistotou.
Fotografie Tublajchánovy rodiny měla citlivou vrstvu
z fosforečnanu stříbrného – taková byla podstata
obzvláštního efektu. Komisař Šídlo si zapálil vzácnou vajglovku
a zamyslel se.
Má snad fotografie znamenat, že Tublajchán těžil guáno?,
zapsal si do sešitku pokusníka. Vtom se ozval mobil.
Šídlo vstoupil do příjmu. Přišla mu zvláštní esemeska:
Čekám tě v pět na Císařském ostrově.
Volající volal z budky,
aby zmátnul stopu. Nezbývalo mnoho času,
komisař Šídlo si připravil nezbytné propriety.
Předtím se ještě napil posilujícího nápoje
dle receptu jedné staré babičky z hor:
Do kávy si nalil kapku rumu a zamíchal,
což bylo chutné, zdravé a vzpružující od nejstarších dob.
Na cestu se vydal elektrickou keňou.
Vystoupil U Zpěváčků, kde maj’ chutnou omáčku,
jídlo skvěle vařené a pivo vzorně chlazené.
Jedno pivo sobě dal, druhé si zas vychutnal,
a když úřad vyřídil, ke Kulatý bábě ampezónský vydal se.
Tam seděla společnost, která nemá nikdy dost,
novinářskou profesi má za svou konfesi.
Šídlo věděl, že jen tam
zví, teď kde je Tublajchan.
Všichni vážně seděli, vstříc pivu hleděli,
že bylo po neděli, věděli.
Probírali novinky, ožehavá témata,
vážné věci, blbinky, populární teorémata.
Vtom se dveře rozlítly – dovnitř vpadnul Tublajchán!
Byl už řádně znavený, kapsy plné bankovek
– dali mu je únosci, ať jim připije na zdraví,
posadil se ke stolu a začal příhody vyprávět.

Tublajchána v Jemenu polapili Jemenci,
strčili ho do káry a odvezli na chatu.
Tam ho skvěle hostili náramnými krměmi,
opojnými nápoji a krasavic houfek
předváděl mu tanečky a šoufek,
načež jej častovaly rozkošemi a Tublajchán všem udělál miminka.
Měly ho rády, a Jemenci též,
dali mu vejslužku a pustili ho dom,
ačkoli s ním chtěli zůstat navěky.
Předtím ještě Tublajchána potetovali na památku,
dali mu čepici a děravé žebradlo s pamlsky na cestu,
báječně ho ztěšili a on šel do Babylónu,
kde ho skvěle zhostili a on je též.
Letěl potom vzducholodí do bájného Tibetu,
hleděl jak se hory blíží, pilot řekl: „Už jsme tu!“
U Pótaly přistáli a dosyta se zasmáli,
že jsou staří přátelé, měli z toho radost.
O dobrých dobré, o špatném špatné,
o všelijakém všelijaké – o sobě
tohle všechno dost.
Obdivovali horu. Říkali: „Chceme se stát horou,
omšelou, rozeklanou a jakoby věčnou.“
Řekla jim hora: „Sebou staňte se.“ Máme rozličné úděly,
hora je mohutná, ale nehne se,
člověk je útlý, ale těká.
Potom pilot odletěl a nevrátil se.

Komisař Šídlo šel pasem, nad nebeskými jezery,
téměř se vznášel, měl dobré boty.
Tublajchán byl komisař Šídlo,
byl to jeho převlek, aby mu bylo teplo.
Jistou dobu neměli ho znát…
Vyfasoval cepín, provazy a mačky,
vystoupil na Čumulungmu a díval se z výše,
spatřil celou rozlohu, vše mu bylo jasné,
potom dolů sestoupil a ohřál se u přátel,
jak je zvykem v pustinách. Povozil se na jakovi,
jeho mléka ochutnal, vyrobil z něj sýrečky,
do láku je naložil, Tibeťané mlaskali,
že jim sýrce chutnaly.
Potom se vydál na cestu, šel mnoho let,
a jistého večera
spatřil zas omšelý srub na břehu přehradního jezera.
On se tam přestěhovál…