PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Každý má právo
vyjádřit svůj názor
prostřednictvím umění!

(Mnoháček Zgublačenko)

Naivní je ten,
kdo není geniální.

(Jan Novák)

Baže naivisté…
Radim Kopáč
(úryvek)

…umění nikdy nebylo
není a nebude
naivní
umění – poesie je
vrchol intelektu
– vrchol tvorby

Jan Novák: Jestli ještě, rkp. 1969

I kdyby postmoderna skutečně znamenala éru individualizované prázdnoty, „bludnou a nepravdivou estetiku a filosofii opakování“, jak o ní smýšlí esejista Jan Suk, i kdyby opravdu tento antiromantický čas smetl z piedestalu produkci a nahradil ji reprodukcí, umění vytlačil tvorbou atd., nelze postmodernímu myšlení na poli slovesnosti, a možná i na polích jiných uměleckých kategorií, upřít jedno: Sblížení vysokého s nízkým, rozmytí hranic mezi parnasistní literaturou, hýčkanou knižními vydavateli a kritiky, a generálně pomíjeným a despektovaným písmáctvím, bezelstnými nestylizovanými rýmovánkami typu: „K večeři včera jsme prostřeli, / měli jsme velkého zajíce. / Myslivec mu hlavu prostřelil, / u nás pak měl možnost najíst se.“

Autor citovaného čtyřverší, pseudonymní autista Mnoháček Zgublačenko (nar. 1969), je jedním z několika slovesných tvůrců, kterým se v posledních letech podařilo skoro nemožné: Se svojí průzračnou komikou, dětsky hravými moralitami pronikl na stránky literárních časopisů i do antologií a kouzelně tak okysličil soudobou českou poezii lapenou v sítích holanovsko-skácelovských aj. nápodob, spoutanou metodou variací a výpůjček, poezii 90. let a současnosti, jejíž unavený autor se tak často skrývá pod závojem slov, bázlivě se straní světa kolem. Zgublačenkovy verše v kontrastu s básněním například Petra Borkovce, dnes už i v zahraničí bezmezně glorifikovaného autora, víc než kterýkoliv renomovaný kritik, případně filosof anebo sociolog ukazují, jak ona oficiální a ceněná poezie bezpečně zmizela sama sobě z dohledu, jak z ní vyprchal život, jak jí nezbývají jiné zbraně než cizí slova, ohlasovost, eklekticismus. A jak poetický pramen, který se po bílém papíře rozlije náhle a bezprostředně, z vnitřního přetlaku a bez jakéhokoliv úsilí o formální splavnost a důmyslně šifrovanou a mnohovýznamovou metatextovost, dokáže dokonale a jedinečně osvěžit. Skoro se chce říct, že budoucnost poezie snad ani nemůže patřit nikomu jinému než naivistům, literárnímu primitivismu, prostoduché upřímnosti.