PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Albert Robida (1848 – 1926)

Hubený rusovlasý čahoun se narodil 14. května 1848 v Compiégne. Robida byl nesmělý, krátkozraký a svou asketickou postavou připomínal spíše kněze.

Pocházel ze skromné, obyčejné rodiny. Jeho otec byl truhlář. Nic jej nepředurčovalo k dráze spisovatele, kreslíře či vizionáře. Roku 1865 vstoupil do služeb notáře z Compiégne – pana Rouarta. Monotonní opisy v práci si zpestřoval ironickými kresbami. Zde vytvořil humorný sešit, nazvaný «Manuel du parfait notaire» (Příručka dokonalého notáře).

Pan Rouart sešit objevil a seznámil Robidu se slavným karikaturistou Chamem, který mu v Paříži roku 1867 našel zaměstnání v Journal amusant. Tehdy mu přestaly starosti o život, jedna výstava následovala druhou. Hlavní město žilo a nic neuniklo Robidovu pozorovatelskému oku. Měl obrovskou představivost a také neuvěřitelnou vizuální paměť, která mu umožnila zachytit nejrůznější směšné situace. Roku 1870 vypukla válka. Po ní se Robida stal tiskovým zpravodajem. Přišla Pařížská komuna. Od srpna 1871 až do roku 1879 spolupracoval v La Vie Parisiénne, potom znovu v letech 1887–91.

Působil také v Journal amusant a Chronique illustrée — co kresba, to aktuální karikatura. Do roku 1880 cestoval po celé Evropě. V roce 1876 se oženil.

Roku 1880 založil spolu s vydavatelem Decauxem týdeník La Caricature a stal se jeho šéfredaktorem. Tento časopis, který stál Robidu mnoho usílí, vycházel deset let.

Teprve zde byl Robida plně svým pánem, a tak se zde projevila jeho představivost nejvíce. V roce 1882 vydal dílo Le Vingtiéme siécle (Dvacáté století), v němž přenesl soudobé čtenáre do roku 1925 do Paříže, která čítala již 64 obvodů. Spisovatel líčí stále se rozpínající velkoměsto, kde se všichni horečně někam ženou, nesmyslně se přemísťují a pořád něco shánějí, kde se lidé hádají, nadávají si a hovoří spolu už jen pomocí fototelegrafu nebo telefonoskopu, přepravují se pouze v aerokabinách či aerolodích. Le Vingtiéme siécle je nejdůležitějším a zároveň bezpochyby nejznámějším Robidovým dílem. Předpověděl v předstihu sedmdesáti let všechny nejnovější vynálezy a technické novinky, které zasáhly v následujícím století do života lidí – telefon, desky, kazety, magnetofon i úpadek divadel...

Dávno před televizí a videokazetami vynalezl Robida „telefonoskop“, který umožnil přenést divadelní představení i jej nahrát. Stejný přístroj umožňuje vidět toho, komu zavoláme na obrazovce, jako pozdější videotelefon. I pokud jde o trávení volného času, museli být Robidovi současníci překvapeni jeho nápady. Pryč jsou sladké večery při pianu. Hudba je teď přiváděna kovovou cestou — árie se nesou trubkami, hlas je zaznamenán na desce. V Louvru můžeme získat fotografické reprodukce nejznámějších obrazů. Divadel je příliš mnoho, vyšly z módy a přeměňují se. Zájem o ně slábne.

Druhým svazkem jeho díla je La Guerre au Vingtiéme Siécle (Válka ve dvacátém století) vydána 1887. Děj se odehrává v roce 1945 – pokus o americké vylodění na březích Francie a občanská válka v danubské (latinsky Dunaj) říši, jak se trefil!

A pak je náhle špatně vyřešen celní problém, obsazena Francie a jeden sousední stát. Válka vypukla. Armáda se přemisťuje ve vozech a v domech na kolečkách. Města jsou torpédována, ponorky vytvoří plyn a vypukne epidemie.

La Vie électrique (Elektrický život) vyšel roku 1890. Vykresluje rodinu polytechnika, vynálezce a obchodníka Fyloxéna Lorrise a následky elektřiny.

Kniha je pokračováním Vingtiéme siécle, odehrává se ve stejném světě, den co den více podřízeném průmyslu. Celé vyprávění se opírá o téma předzvěsti problémů budoucnosti, kterou rozvíjí v díle Un voyage de fiancailles au Vingtiéme Siécle (Svatební cesta ve dvacátém století), která vyšla r. 1892 v malém počtu výtisků v nakladatelství Conquet.

Ukázky z Vingtiéme siécle La Vie électrique vycházely v různých novinách, např. La Lecture, La Science illustrée. Robida nechtěl ve svém životě držet nikdy jinou zbraň než pero a tužku.

Robida „utíká do parku, kde je zákaz průmyslu“ a vědeckých vynálezů, uniká před civilizací r. 1860 na umělý ostrov doprostřed Pacifiku.

I když mu tři první vizionářské knihy přinesly obrovský uspěch, prohlašuje všude a vždy, že 20. století je hrozivé tím, že přinese neštěstí a katastrofy a že přežijí jen ti, kdo budou důvěřovat přírodě a krásným věcem. Je-li pokrok, pak nemůže být synonymem odosobněni lidské bytosti a ztráty osobnosti jednotlivce – tak jak si to musíme přiznat dnes.

Robida žil v době, kdy stará Paříž mizí, je právě demolována, v době Mezinárodní výstavy roku 1900. Po klidnějším počátku 20. století, propukla válka.

Robida ilustruje válečné vzpomínky, postřehy a příhody Pierra Giffarda, tiskového zpravodaje. První svazek díla La Guerre infernale (Pekelná válka) vyšla u nakladatele Méricauta – vycházelo jednou týdně. Kniha plná humoru měla obrovský, neočekávaný uspěch. V té době vytvářel Robida týdně 17 velkých perokreseb a barevnou obálku – šlo o vědeckotechnické kresby a sérii kreseb naší zeměkoule, např. Planeta v plameni. Předpověděl nové zbraně – v týdeníku La Nature najdeme vzdušnou dopravu apod.

Robida vydal roku 1917 Mon journal a Des Annale, v nichž najdeme dva romány: Un Potache (Školák), vyšel r. 1950 samostatně, a En (V), vyšel roku 1965. V nich se projevily nové, dosud neznámé fantazie autora, jeho nevyčerpatelné nápady.

Za války napsal: Le Vautour de Prusse (Sup z Prus), L’Ingénieur Von Satanas (Inženýr z pekel).

Roku 1925 Un chalet dans les airs (Chata v povětří) – vypráví prazdninové dobrodružství v chatce – karavanu, putujícím po celém světě. Karavan je poháněn motorem na atomovou energii.

Robida nemohl stále přijmout hořkost války a nemohl si zvyknout na život v moderním světě, který přesto tak přesně popisoval.

Přiznává: „Nenavidím rušný a neklidný život. Proklínám kamióny, které mi projíždějí pod okny, až se třesou skla mých oken. Mám strach, když přecházím křižovatky v Paříži. Bojím se vstupovat do podzemních tunelů, do elektrických vagónů... ta obrovská, neustálá umělá rychlost mě ničí.“

Zemřel 11. 10.1926 a byl pohřben bez pompézních obřadů.
Každým rokem se vyplňuje to, co Robida vymyslel.

Robida napsal mnoho knih, z nichž nejznámější je čtyřdílný cyklus o rodině průmyslníka a vynálezce Filoxéna Lorise - tvůrce industriálního světa i jeho skutečného vládce.

Třetí díl - Elektrický život z roku 1890 je situovaný do roku 1955. Popisuje Lorisovy velké vynálezy, převratné objevy, následky ovládání přírody, řízení počasí, přelidnění a válek. Ve zcela odosobněné společnosti jsou všichni stále více ovládáni výkonností. Svět je zcela podřízen funkčnosti, ale katastrofy jsou na denním pořádku. Poznáme úchvatné nové vynálezy: přístroj cyklon krotící, vzduchoplaveckou střelu, přístroj k elektrickému zvýšení gáže, vzduchoplaveckou švadronu, aeronef, aerokab, izolační střevíce, lepenkové město, elektropneumatickou rourovou dráhu nebo lékařský sbor útočný. Kniha je doprovozena původními ilustracemi autora.

Ukázka

IV. Skvělé soirée umělecko-vědecké, jehož účastníci naslouchají piecám předneseným od nejznamenitějších umělců minulých věků. - Silhouetty několika hostí. - První případ Sulfatinovy roztržitosti. - Fonografy dostaly rýmu.

Filoxén Loris zahájil konečně přípravy ku skvělému večírku umělecko-vědeckému, a již sama zpráva o tom napjala v nejvyšší míře zvědavost všech vrstev Pařížské společnosti.

Pozvaným hostům, jimiž byly přední osobnosti vědeckých a politických kruhů v Paříži, jakož i nejznamenitější členové akademie, parlamentu, kruhů obchodních a průmyslových, zamýšlel Filoxén Loris předvést po výkonech uměleckých, jež měly stanovit první část programu, v rychlém postupu nejnovější vymoženosti vědy a jaksi je připravit na myšlenku o jediném velkém léku národním, pro nějž chtěl získati ministry a poslance a vzbuditi sympatie u davů.

Rozhovor o tomto vlasteneckém podniku měl míti rovněž ten účel, aby pro něj byl získán veřejný tisk, jehož vynikající zástupci rovněž k soirée byli pozváni. Lorisův „národní lék“, jehož bylo používáno rozličným způsobem: vnitřně, dále vstřikováním pod kůži a očkovámím jako neštovice, postavil přece pana la Héronniéra na nohy. Zasloužilého učence toho znali všichni, věděli, jak rapidně ubožák sešel, s politováním hovořívali o této chodící kostře a rovněž litovali ztrát, jichž doznala věda tím, že byl nucen oddati se naprosté nečinnosti. Vždyť znamenitý tento muž dospěl až k takové osláblosti, ano idiotismu, že dotknutí prstem působilo na něj zrovna tak, jakoby jej byl někdo udeřil holí, a že na otázku, jak se jmenuje, odpovídal teprve po hlubokém přemýšlení.

Nuže, a tu mělo dojíti k efektu takměř divadelnímu: pan la Héronniére měl se objeviti na estradě skoro docela uzdravený, tloustnoucí, usmívající se, jarý a veselý...

„Národní lék“ vrátil mu sílu a život... ještě několik vstříknutí, několik obkladů, tucet pilulek a obnovené trojí očkování, a tato hvězda akademie zasedne opět v kruhu svých soudruhů...

Proslulý Hadrián la Héronniére, jejž zná celý svět, byl pro lidstvo, pro Francii zachráněn neméně proslulým Filoxénem Lorisem!

Velký vynálezce složil, jak již řečeno, břímě uspořádání části umělecké a hudební do rukou své choti, syna a jeho snoubenky, sám pak věnoval se výlučně jen konečným zkouškám a pokusům s novým léčebným prostředkem.

Posléze nadešel toužebně očekávaný večer. Sotva že se sešeřilo, zaskvěl se palác Filoxéna Lorisa v duhovém světle elektrickém a v pravém slova smyslu tonul v záplavě světelných prstenů jako Saturn v miniatuře.

Elegantní ekypáže vzduchoplavecké různých nejnovějších systémů přetínaly prostranství v nejrozmanitějších směrech, přivážejíce pozvané hosty. Mezi davy kolem paláce shromážděnými udržovali pořádek policisté a četníci na helikopterech, nedovolujíce, aby soukromé aerokaby zastavovaly se poblíž paláce, kde na výstupcích přístaviště sestupovaly se vzducholodí vystrojené dámy, v pravém slova smyslu pokryté brilianty, a pánové v uniformách, na nichž se třpytilo zlaté vyšívání, vynikající osobnosti nejen z Francie, ale i z jiných říší, jež byly s Francií v přátelských poměrech.

Mimo jiné se dostavila již také i bankéřka paní Pontová, majitelka několika miliard, organisátorka zaatlantických francouzsko-amerických tub; dále přibyli pan Filip Ponto, proslulý budovatel šestého dílu světa, jenž meškal právě v Paříži, aby zakoupil rozličné konstrukce, jichž měl potřebí k tomuto podniku; pan Arsenius des Marettes, poslanec za XXXIX. část hlavního města, státník a znamenitý řečník, jenž dovedl plně zaujati pozornost posluchačů po celé čtyři hodiny, když mluvil jen o tom, jaký jest rozdíl mezi bobem mečíkovitým a tak zvaným soissonským... konečně slavný generál, polní maršálek Lagovič, náčelný vojevůdce evropských vojsk a vítěz nad Číňany, kteří na tento díl světa podnikli r. 1941 strašlivý nájezd.

Proslulý ten bojovník pobil po válce, jež trvala osmnáct měsíců, na planinách Bessarabie a Rumunska více než sedm milionů vojínů Nebeské říše, ukořistil obrovský válečný materiál a sto milionů kilogramů pout, jež byly určeny pro zajatce. Veškera kořist oné strašlivé války se chová v muzeu, jež bylo přezváno po něm a zřízeno v Alpách na prostranství více než dvacíti čtverečních kilometrů.

Muzeum to pokrývá jediná střecha ve způsobě kupole bez všeliké podpory, dílo to známého sabauďana pana Rapatucciho.

Kromě uvedených osobností dlužno ještě připomenout pana Mojžíše Lévyho, knížete z Bethanie, vyslance J. K. M. Alfonsa V., krále Jerusalemského; pan-Lévy ráčil opustiti svou vilu v Beyrutu, aby se súčastnil večerního dýchánku u Filoxéna Lorisa. Mezi dámami se nalézaly mimo jiné šlechetná Julie Coupardova de la Sarthe, senátorka a odmítnutá snoubenka Jiřího, i rovněž proslulá doktorka Stefanie Bardozova, které taktéž mladý Loris dal košem.

Největší dojem však učinili velmožové různého původu, kteří na ten čas opustili své závody a podniky, jakož i několik šesteronásobných milionářů mezinárodních, jako na př. pánové Jeroboam a Kaifáš Dupontové z Chicaga, Gottlieb Mizes z Melbournu, Nathaniel, Šalomoun a Lejba Habgeldové za Ženevy, majitelé různých států, jež byly v likvidaci.

Velká kniha nebyla by stačila k zaznamenání všech vynikajících osobností, jež naplňovaly rozsáhlé salony a síně paláce Filoxéna Lorisa, který při té příležitosti dal skvěle osvětliti na svůj vlastní náklad celou čtvrť města, kde palác stál, vydav na to pět milionů franků, což ovšem bylo vzhledem k jeho miliardovému majetku maličkostí.

První část programu, jež obsahovala hudební produce od r. 1890, to jest více méně z té doby, kdy byly vynalezeny první, dosti jestě chatrné fonografy, zdařila se nade vše očekávání.

Muzikofonů, jež byly vlastně jistým druhem zlepšených fonografů, se užívalo již ode dávna; nadšení melomanové mívali ve svých ložnicích podobné přístroje, tak že mohli usínati při zvucích některé oblíbené arie, jež znenáhla tlumeny byly zvláštním, k tomu určeným aparátkem. Na soirée u Filoxéna Lorisa se jich užilo však poprvé ve velkých rozměrech a skladby od Mendelssohna, Bacha, Rubinsteina, Liszta, Chopina, Smetany, Dvořáka a Saint-Sa¨ensa zaujaly posluchače jedním rázem.

Tato hudba minulých staletí dovedla si ihned získati všecky mysli. Fonografy reprodukovaly ji výborně a burácející finale mistrovských těch výtvorů zanechávaly v posluchačstvu hluboký, vzrušující dojem.

Po hudební produkci čistě instrumentalní byl na programu zpěv nejlepších arií z oper, jež zpívaly přední hvězdy rovněž minulých již staletí.

Začátek byl učiněn prostou operou “Celý svět musí být náš“, jež byla složena r. 1938 vnukem pověstného Wagnera v níž hlavní roli, Germanii národy podmaňující, zpívala proslulá tenkráte primadonna Adéla Rachel Izákovičová, zvláště k tomu povolaná z tehdejšího království Argentinského.
„Ach, můj Bože!“ zvolala náhle Estella, jež seděla vedle Jiřího. „Slyšíš, jak zpívá?“
Mladý Loris zbledl jako stěna.
„Slyším...“ zašeptal. „Adéla má katar, ale to rychle přejde.“
Posluchači se začali na svých sedadlech netrpělivě kroutit.

Pojednou vystoupil inženýr, jenž řídil tuto část programu, a oznámiv, že cliché bylo porušeno, ohlásil velkou arii z „Lucie“, jež kdysi zpívala paní Adelina Patti. Na tuto zprávu, že uslyší přední operní zpěvačka XIX. století, hosté zapomínajíce na nezdar opery vnuka Wagnerova, přijali první zvuky „Lucie“ bouřlivým potleskem. Avšak i slavná Patti ochraptěla, a to v takové míře, že na místě okouzlujících tónů jejího slavičího hlasu bylo slyšet zvuky, jež byly velice podobny mňoukání kočky.

Ze všech stran začaly se ozývat šepty, projevující nelibost, k nimž se družil smích a sykot, a kdosi, jenž čítával staré kroniky a znal tudíž neuhlazené obyčeje tehdejšího obecenstva, vsunuv do úst dva prsty, nebo snad i klíč ode dvířek svého aeronefu, pronikavě zahvízdl.
„Ach, to vše nadrobil nám ten ztřeštěný Sulfatin!“ vzkřikl Jiří, opouštěje své sedadlo.

Ihned byla činnost všech aparátů zastavena, aby se zjistilo, proč ochraptěly. Jiří a Estella prohledali celý palác, hledajíce Sulfatina.

Filoxén Loris potkal je na jednom z vnitřních koridorů.

„To se vám povedlo!“ zvolal v největším podráždění. „Svěřil jsem vám hudební část programu, dal jsem vám celý balíček cheků se svým podpisem in blanco, a vy za to častujete moje hosty kočičí muzikou, triem ochraptělých umělců... Toť nevysvětlitelná lehkovážnost, jediná svého druhu! Já ani nechápu...“
„My také to vše nemůžeme pochopit! Obdrželi jsme clichés vskutku nejlepší!“ omlouval se Jiří.
„A já,“ dodávala Estella, „zkoušela jsem včera některé z nich ze zvědavosti, Patti zpívala jako slavík.“
„Ano, ale dnes vyje jako vlk za humny! Něco v tom vězí...“
„Clichés jsme dali v opatrování Sulfatinovi, jedině ten může nám celou tu záhadu objasnit... právě ho proto hledáme.“

Takto hovoříce vstoupili do Sulfatinovy verandy, kde Jiří nalezl některá clichés. „Pohleď, otče,“ zvolal, „zde máme vysvětlení! Sulfatin nechal na verandě všecka clichés. Noc byla chladná, mlhavá, fonografy dostaly rýmu a ochraptěly. Vše je ztraceno!“
„Ach, můj Bože!“ zvolal učenec. „To je pěkná ostuda! Všecky časopisy ztropí si ze mne posměch! Neschází nám nepřátel a nepříznivců - jaký to pro ně triumf! A jak tím bude poškozena záležitost s mým národním lékem!“
Estella položila ručku na rameno svého nastávajícího tchána a pravila:
„Jiří objednal některé z mých oblíbených arií ve třech exemplářích. Ty, které mám, neochraptěly. Doběhnu pro ně a je přinesu.“
„Ty jsi nás, děvče, zachránilo! Pospěš si! Já zatím jdu, abych hostům vše vysvětlil a omluvil u nich toho roztržitého osla!“ odvětil udobřený již Filoxén Loris.
Dívka měla pravdu, clichés byla výborná a okamžitá nelibost hostí se proměnila záhy ve skutečné nadšení.
Mierzwiński v „Hugenottech“, Lasalle v „Rigolettu“, Heš v „Prodané nevěstě“, pí. Foerstrová-Lauteretova jako „sv. Alžběta“ a Josefa Reszko jako „Semiramis“ dovedli očarovat shromáždění tou měrou, že na dřívější fiasko úplně se zapomnělo. A když pak se zasedlo k večeři, při níž se podávala vína nejznamenitějších druhů dávnověkých i novějších, nemluvilo se o ničem jiném nežli o skvělém zdaru večírku Filoxéna Lorisa.