PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Pitigrilli (vl. Jménem Dino Segre) byl italský novinář, spisovatel a vydavatel několika časopisů. Román Kokain napsal v roce 1921 v osmadvaceti letech a jeho autentická inspirace skončila pozdější smrtí předávkováním. Můžeme spekulovat o autobiografičnosti příběhu, ale zejména vypjatý erotismus někdy spíše dotváří pikantnost a čtivost samotného příběhu, protože kokain je afrodisiakum jen několikrát. Otto Naučný píše:

„Jeho boccacciovská manýra přecházející místy v cynismus je příčinou velké úspěšnosti jeho prací“. S důvěrnou znalostí zachycuje vlnu užívání kokainu v poválečné Paříži. Jeho novinařinou cvičený jazyk je stručný a výstižný. Ličí novinářské začátky Tita Arnaudiho v deníku Prchavý okamžik a počátky jeho kokainismu, kdy jako profesionální novinář okusí… aby napsal článek. V tu chvíli se roztáčí spirála jeho závislosti a citové rozpolcenosti mezi dvěma ženami, které ho k sobě poutají směsí lásky a společně sdílené vášni k bílému prášku. Neustálé opojení exaltuje děj románu a vrhá Tita do víru světa mimo jakoukoli prostřednost. Ocitáme se v pařížském drogovém podsvětí, zadních místnostech kaváren, výstředních šlechtických salónech, na zaoceánské lodi… v Itálii, Dakaru, Orientu, jižní Americe… Tito Arnaudi se řítí událostmi a zmatenou začínající moderní dobou vstříc překvapivému konci.

V roce 1981 chtěl R. W. Fasbinder tento román zfilmovat, ale bohužel pro svůj záměr nezískal dostatečnou podporu.

Ukázka

"Kokain!" S rozšířeným chřípím a zaníceným zrakem natahovaly se žádostivě a toužebně po krabičce s bílým práškem, jako když trosečníci zápasí o místo v záchranném člunu. Tito Arnaudi pozoroval směsici těl, seskupených kolem kovové krabičky. Zmatena a sepjata jednou a touž žádostí, podobala se čtyřem na sobě nezávislým chapadlům nestvůry, ovinujícím se chtivě kolem malé tajuplné kořisti, která se z bezcenné lékárnické suroviny povznášela k důstojnosti symbolu. Tito se díval, ale viděl jen ztuhlé ruce, jakoby zmučené bolestí, ruce s kostnatými bledými pokřivenými prsty, které se svíraly v pěst, až se nehty zarývaly do dlaní, jako by chtěly potlačit výkřik nebo utišiti žádost nebo jako by chtěly dát bolesti jinou podobu nebo, přenést muka na jiné místo.

Na ruce kokainistů se nezapomíná. Zdá se, že žijí vlastním životem. Že se chystají zemřít dříve než ostatní tělo, a že jim stále hrozí křeč, stěží jen potlačovaná. Oči hned oživené mučivým čekáním, hned zase zmalátnělé příšernou trudnomyslností z nedostatku prášku, svítí neblahým leskem je v nich cosi chorobného, zmírajícího, mrtvého, zatím co chřípí nestvůrně se šíří, aby vdechlo tušené částečky kokainu, těkající sem a tam ve vzduchu.

Dříve než si Tito mohl vzít, vnořily čtyři ženy prsty do krabičky a podstavivše nábožně druhou ruku s dlaní miskovitě rozevřenou, vzdálily se ku stěnám jako pes, který, uchvátiv kost, odchází do odlehlého kouta, aby ji tam pozřel. Pozdvihujíce chvílemi vzácný prášek k rozšířeným vdechujícím chřípím, ohlížely se nedůvěřivě kolem sebe.

Člověk lakomý až k nerozumu, žena chtivá klenotů až k zešílení nezbožňují své poklady tolik, jako kokainista svůj prášek. Pro něho je tato bílá, třpytivá, nahořklá hmota čímsi posvátným. Nazývá ji nejdražšími, nejněžnějšími, nejsladšími jmény. Mluví s ní jako s milenkou, kterou jsme opět získali, když už jsme byli přesvědčeni, že jsme ji navždy ztratili. Krabička s práškem je posvátná jako relikvie a její majitel ji považuje za hodnou monstrance, oltáře, malého chrámu. Klade ji na stolek, dívá se na ni, oslovuje ji, mazlí se s ní, tiskne ji k tváři, k hrdlu, k srdci.

Jedna z žen, sotva že vdechla svou dávku prášku, vrhla se na muže, který jej nabízel, a zatím, co se muž chystal zvednout k chřípím zůstatek v krabičce, chopila jej za ruku a svírajíc ji pevně ve svých dlaních, zvedla ji k tváři a rozechvěle vdechla.

Muž se osvobodil prudkým trhnutím a vdechl rozkošnicky zbytek. V tom žena uchopila jeho hlavu do dlaní (ó, bezkrevné prsty, zakřivené jako spáry na černých vlasech!) a vlhkými, třaslavými a rozechvělými rety vrhla se na ústa mužova a olízla mu mlsně hoření ret, vnikla mu jazykem do nozder, aby sebrala několik drobečků prášku, které se zachytily v nosních dírkách.

"Zadusíš mne!" křičel muž s hlavou zvrácenou na zad, drže se roztaženýma rukama opěradla. Žíly na hrdle mu naběhly, ohryzek stoupal a klesal trhaným polykáním. Žena se podobala malé šelmě, která dříve než počne žrát, vychutnává vůni masa dosud nenakousnutého. Podobala se půvabnému upíru. Zdálo se, že její rty přilnuly pevně k obličeji mužovu nassávací silou vdechujících úst.

Když se odtrhla, měla oči zamženy jako kočka, které se otvírají ve spaní lehounce víčka. V otevřených ústech (rty se nepřivíraly, jakoby byly ochromeny) smály se zuby jako na němé masce mrtvých.

Zavrávorala a šla si sednout na stoličku u klavíru. Hlavu spustila do loktů a lokty na klávesnici. Nástroj se ozval zvučným hřmotem.

Mladík, který seděl obkročmo na židli a nabídl Titovi kokain, zvedl se, jako by seskakoval s kola, a učinil několik kroků po pokoji. Černý kabát visel mu na hubených ramenech jako na věšáku ve skříni. Nohy ohnuté do O vypadaly jako stopky dvou srostlých třešní. Jeho přítel, světlovlasý mladík, churavý a bledý, usedl na uprázdněnou židli a obrátil se k Titovi:
"Ty frajle," pravil mu "nenechaly vás ani přivonět k špetce prášku. Jsou to divošky. Lituju, že nemám, co bych vám nabídl, ale brzy přijde chromý.
"Chromý?"
"Neznáte ho?"
"Ale ano" vložil se do řeči přítel číšník. "To je ten, co bydlí s tebou v hotelu." "Nuže, ten přichází vždycky v tuto hodinu. Nevychází nikdy před pátou nebo před půl šestou. V některých poučnějších kalendářích stojí: slunce vychází v 5,45 27, slunce zapadá v 6,9 12... Nuže, mohlo by se říci, že chromý zařizuje svou vycházku podle kalendáře. Sotvaže slunce zajde, vidíte ho procházet se zvolna po cestách Montmartru bez cíle a beze spěchu. Plíží se podle zdi, jako by se bál, aby ho nezajel autobus. Co chvíli se setkává s podivným člověkem, vstupuje s ním do baru, krčmy nebo jen do vrat, odkud pak vycházejí za sebou jako dva lidé, kteří se neznají."
"Ale před chvílí, když jsem vešel, stál chromý u pultu," pravil Tito.
"Vím. Ale to ještě neměl prášek. Měl se sejít s jedním studentem farmacie. Za chvíli tu bude."
"Tady je," hlásil muž s nohama podobnýma třešňovým stopkám. Ženy vyskočily mu vstříc, jako by ho chtěly přepadnout.
"Zpět, šakalové!" pohrozil chromý. "Utište se, nebo nic nevyndám."
"Mně pět gramů!" vypískla jedna dívka.
"Já chci osm!" zavzlykla druhá.
"To je hrůza, hrůza, hrůza!" běsnila třetí, zvyšujíc postupně hlas: "Napřed mně, napřed mně, včera jsem ti zaplatila předem."
Dříve než muž s dřevěnou nohou vytáhl zboží, podíval se na Tita a pravil mu jako na pozdrav:
"Á, jednasedmdesátka!"
"Vy se znáte z trestnice?" tázal se přítel.
"To je číslo mého pokoje."
Jedna ze čtyř žen položila ruku n rameno hubeného muže: "Máš prachy?"
"Ani vindru" prohlásil úsečně milenec.
"Tím hůře!" rozhodla se. "Střelím náramek.
"Peníze na dlaň!" poroučel chromý žertovně, zároveň však pánovitě a rozhodně.
"Nejdřív peníze, potom ráj!"
Dívka, která žádala pět gramů, vyňala z peněženky padesátifrankovou bankovku.
"Dej mi pětadvacet zpátky."
"Nemám drobné."
"Nech si tedy všech padesát a místo pěti gramů dej mi deset."
Prodavač schoval bankovku, vstrčil ruku do rozparku po straně kalhot a vytáhl malou kulatou krabičku. Horní část protésy, která skrývala pahýl, byla zároveň dobře zásobeným a nijak podezřelým skladištěm.
"Řeklo by se, že si dal nohu uříznout jen za tímto účelem" poznamenal Tito Arnaudi.
"Co mi dáš za tento zlatý náramek?" volala žena, točíc jím na ukazováčku prodavači před nosem.
"To je falešné zlato" odvětil chromý. "To je kočičí zlato".
"Ty jsi taky kočičí, zloději!" vyjela žena. "Chceš-li místo náramku peníze, zaplatím ti zítra."
"Vždycky předem, pozadu nikdy" odsekl chromý. A podávaje krabičku Titovi, pravil:
"Čtyři gramy dvacet franků."
Tito vzal krabičku, dal mu dvacet franků a četl: "L'Universelle Idole".
Pak se otočil k ženě, která chtěla obětovat náramek:
"Dovolíte?" tázal se, podávaje jí krabičku.
"To je pro mne?"
"Nabízím vám ji."
Dívka neváhala. Bílýma a hubenýma rukama přitáhla Titovu ruku i s krabičkou, kterou jí dával, k sobě a držíc ji pevně, líbala hltavě ruku i krabičku.
"Ach můj malý, krásný, drahý prášku, ráji mého života, moje lásko, moje světlo..." vzlykla potom, zdvihajíc krabičku do výše čela tak, jako se pozdvihují při posvátném obřadu ostatky svatých nebo posvátný obraz. Potom roztrhla vlásenkou papírovou pásku nalepenou kolem krabičky a nadzdvihla lehce víčko...