PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

Přírodoskum požitkářství je souborem českých textů uveřejněných do roku 1914. Ukazují vývoj bádání přírodnických o podstatě fyzických a psychických účinků některých rostlin na lidský organismus.

Začíná pojednáními o požívání hašiše a opia, kouření tabáku, žvýkání betelu či kathy a muchomůrce všeobecně. Následující texty o kávě, čaji a kakau, odhalují jejich historii a podobnou podstatu účinku. Velká část se zabývá činností lidstvem přímo zbožňovanou - kvašením. Poznáme vína révová i ovocná, historii a výrobu piva, lihovin, medoviny i alkoholu z mléka. Závěrečné texty popisují koření orientální, zámořská i tuzemská a knihu zakončuje několik receptů z prastarého lékopisu, která mají za základ koření. Poskytují zajímavou exkurzi do lékařství těsně před objevem Nového světa. Uveřejněný český překlad byl pořízen těsně po něm.

Přírodoskum požitkářství doplňují krátké texty o autorech, rejstřík a více než 160 obrázků rostlin.

Ukázka

Muchomůrka

Karel Amerling

Agaricus muscarius, saustavně nazvaná vedlé Linéea; Katmanka Muchomůrka, Muchomůrkapravá. Bradavičnatá vedle A. Po zprostu ji nazívají též Muchvirkau, Muchomůrkau cervenou. Po krajinsku jmenuje se: Muchue johe, Muchomušence. Polsky: Muchomory. Muchorovki. Rusky: Muchomor. Po Německu: Fliegenblatterschwamm, Muckenschvamm, bluthrother Fliegenschvamm.

Řadu jedovatých hub počneme muchomůrkau, jakožto neyznamenitější, neyrozsáhlejší, jelikož nejenom po všech evropejských zemích a tudiž po všech slovanských vlastích, anobrž i v Asii, v Sibiři k nalezení jest, a to, jak jsme pravili, kdy růsti počne, u velké hojnosti, začavši od měsíce srpna až do podzimku pozdního na suchých pisečnatých půdách, na horních lukách a v lesích; a kdy lesy opauští, přece příliš od nich se nevzdaluje, anobrž blíže pokraje zůstává, po celé českoslovanské vlasti, neyvíce ale pod vysokými stromy.

Proč se muchomůrkau as jmenuje, to skoro každému známo bude, a sice, že v mléku vařena byvši, na mauchy se strojí, aby po ní scípaly: protož se i v polském jazyku, kterýž rovněž slovanským jest nářečím, muchomorem č. maušim morem nazívá; a však ve všech skoro jazycích tato její muchomorná vlastnost poznána a i vyznamenána jest, tak že dovtípiti se každý musí, že tuto její vlastnost všickni národové stejně poznali.

Že muchomůrka haubau jest, nebude potřebí tuze čtenářům naším v pamět vpravovati, než jak právě hauby mezi sebau takovéto jedovatiny chovají, ano že mnozí lidé o haubách nic věděti nechtí, t. všecky hauby za více méně jedovaté prohlašují, toho příčinu trochu povyložíme.

Hauba jest přizemské jablko, všelijak rozštěrbené, jest plod kaulovitý, odsvětlový, t. j. tam vznikající, kdež jenom tma jest, na světlo pak trochu se prodravši, semeno svoje vyzrává. Hauby jsau a vznikají jako jakési dýmem země zrozené bytosti, jako blíky její, a jsau nemálo pozadu ve své ústrojnosti, neboť v nich Květena č. Rostěna dále a výše se nezmohla, leč na bobule a ústrojnost jablek, tedy to posledního článku, v němž strom se končí, aneb prvního článku, z něhož strom pochází. Kdo toto pouváží přírodnickým rozumem, hned na okamžik vysvětliti moci si bude celau ústrojnost hub a jablek a konečně i tak zvaných morských slimejšů (Medusae), jenž jsau haubovitými zvířaty č. haubami živě ve vodě jako jiná zvířata se hýbající. Kde kořen jest, tam mají usta, kde klobauček, tam žaludek, a kde hauby semínka, tam vajíčka. Tak opět jest to u jablek. Kde jablka mají stopku, tam hauba svůj hlaubek a kořen, kde hauba své símka, tam jablko svá jádra v přihrádkách.

Není tedy v pochybnosti nízký stupeň hub, a tudy i jich vzdálenost od těla lidského. Čím nižší jest něco v přírodě, tím více odporným a nezáživným jest to pro tělo lidské. Hauby vždy mají kaulitý tvar, třebaby jen konec dílky kaulité v povrchu kaule se shromážditi dali. Ačkoli takto jednoduchý, (kaulitý totiž) tvar hub jsme naznačili, předc žádný rozmanitost jim neodepře.

Některé hauby takměř v blánu celé zaobaleny jsau, která při větším přibývání puká, a pod klobaučkem na hlaubku viseti zůstane. Hauby pak s takovau plachetkau zaopatřené nazíváme katmankami, po latinsku Amanita. Pod klobaučkem ale jest vrstva semenonosná, v samé krňky (od středu t. j. od hlaubku jdaucí k pokrají klobaučkovému) se dělící, tak že, když klobauček od hlaubku ulomíme, jako hvězdné paprsky to vypadá: jiné opak hauby, jako jest hřib, vrstva semenonosná v samé raurky č. trubičky dolů hledící se proměnila, a takové hauby ani žádné již plachetky nemají, takže bychom říci mohli, že juž vyvinutější jsau. Pro doplněnau povíme ještě, že trubičky oné promění se v osteny, jenž u některých pod klobaučkem sedí, a u jedné i na klobauček se dostanau, a tak vídíme, jak přechod dán jest k haubám, jež lid obecný kozí bradau nazívá, a tyto zase tvar zvířecký, (korallu totiž) v sobě věští, t. předpovídají a nesau.

Po tomto učeném výletu, ačkoliv že k věci samé i patří, navrátíme se k muchomůrce. Klobauček má nazvíce červenau barvu, bílými bradavkami posetý. Bradavky tyto jsau pozůstatkami plachetky rozdílného tvaru, a jako cáry roztrhany vypadají. Barva však u klobaučku červená není tak stálá, aby se neměnila v bledočervenau, pak žlutau a nažloutlau. Měnění toto barvy ale více stářím pochází, neboť z prvního mládí jest tmavočervená, jakož i klobauček v tu dobu jest, jako dutá půl kaule č. havánek, ano ještě více, jako by jen pospodu kus od této rovným řezem ujmuto bylo, pak jest kuželatý, pak plochý, a konečně u prostřed prohlubený. Obruba jest bledožlutá neb bílá, maso bílé, štávnaté, jakož jest ona, i u hlaubku přitvrdlého, oblého, hrbolitého, uzlovitého, s prstenem jakožto pozůstatkem plachetky pod klobaučkem opatřeného, často autle průhovaného č. řádkovaného, u zemi naběhlého, jako cibulkového, pevného, nikoliv pak dutého.

Vlastnosti a aučinky. Vedlé p. prof. Krombholze jedovatost neyvětší v bradavicích jest: jiní ale praví, že v té látce červené jest, kteráž se může vodau a vodnatým líhem vylaužiti, sílící však docela netknutau zůstává. Ptáci mohli bez aurazu vylauženau haubu snésti, však ona vytaženina jim smrtelná byla. Nepochybně ve výtahu tomto obsažen byl prvek katmantkovinau (Amanitin) nazvaný. Aučinky jsau omráčenost, třesení audů, pomatení rozumu, zbláznění, zuřivá vzteklost, smrt. Prostý lid na venku polévá muchomůrku naši mlékem, ano vaří ji v něm, aby v letě obtížné mauchy zahladil; že však často děti z toho pily, mnohé neštěstí již z toho pošlo. To pak známo jest, že se v kauřimském kraji co lék protizimničný béře, a tak mnoho neštěstí natropila.

Kamčatkanům slauží muchomůrky za opiji, t. j. k opíjení (opium). V neyteplejších měsících červenci a srpnu sbírají muchomůrky a tvrdí, že ty, jenž na hlaubku a na zemi samé seschly, a na dolejší straně klobaučku trochu aksamitový omak srstičkau svau ukazují, mnohem silnější omamující (narkotické) působení jeví, než-li které čerstvé se sbírají, na šňůrku zavěšují, a na povětří suší. Velkost jest rozdílná. Menší, pospolu sitě-červené, s mnohými bílými bradavkami pokryté, mnohem více omamují, nežli větší bledočervené a s bradavkami řídšími. Čím více Kamčatkané s Rusy se seznámili, tím více si libují v kořalce, nežli v muchomůrkách, které již jen pro své sausedy Korjaky sbírají, a za soby č. rentáře vyměňují.

Obyčejně se užívá muchomůrka tak, že se ze sušené hauby této žvanec (bolus) shaulí, a bez žvýkaní polkne. Žvýkaní prý dělá obtížností v žaludku, a tedy škodí. Někdy se i za čerstva vaří a v polévkách nebo omáčkách se sní, kdež nápotom obyčejným jedlým haubám podlé chuti se podobá a tak užitá, menší silau působí, takže takto i více takových hub bez uškození užíti lze. Někdy muchomůrky v štávu jahod vytlačenau se naloží, a ta pak co opíjející víno dle libosti se pije. Borůvky č. tak zvané černé jahody (Vaccinium ulijinosum) neylépe k tomu slauží, an samy ono omámení zvětšují a s menšim množstvím aučinlivěji počínati se dá.

Však i lidé sami nemají vždy stejnau schopnost, aby ucítili aučinky těchto hub, neb v některém čase již jedna je omámí, jindy 15-20 neaučinkují. Zapíjí-li se studenau vodau, omamující aučinky jsau větší. Za půl hodiny, někdy teprva za jednu i dvě hodiny počíná aučinkovati, což se pnutím a ševelením ve sválech, tak zvaným skákáním šlach na jevo dává; poznenáhla dělá se závrať před očima, potácení a spaní. Kdo se přebral, zvrhne to a hauby prvé nerozkausané a ztočené, vyhlíží nyní naduřené, velké a rosolovité, a třeba ani jedné hauby již v žakudku nezbývalo, předc opilost a omámenost pořáde trvají, a všecky průjevy ze snědené muchomůrky zvětšují se. Někteří lidé po hojném přebrání nedáví.

Opilost po muchomůrce podobá se kořalečnímu a vinnému opití, tak že obyčejně lidé vesele, zřídka smutně si počínají, a jak ti lidé sami praví, cítí se velmi lehkými a k chůzi a tanci velmi schopnými. Přes stébla a vůbec maličkosti dělá opilý velké kroky, zvláštně všechny tajnosti vyjeví; kdo tance a zpěvu milovník jest, zpívá a tančí napořád, ano běží, kam ani jíti nechce: a tak třeba i jámy, rybníky, řeky před sebau viděli, udržeti se nemohau sami sebau, leč jinými. Tíže lehko zdvíhají, a kdo sotva pytel 120 lib. zdvihl, po muchomůrce nejen zdvihne ale i celau míli ponese. Mimo to však tvář zčervená, naduří se krví, a lidé začínají mnohé věci dělati a mluviti, jež by za dobrého rozumu nikdy nebyli mluvili. Při menším opití dělá se ovšem jenom skákání šlach, při větším ale následuje trhání audů, při čemž to tak vyhlíží, jakoby v skutku tančili a rukama neypodivnější posuňky dělali. Tak též svaly krkové a tvářní napořád se stahují, a při ještě větším stupni dělá se opravdové trhání.

Někteří sami proti sobě zuří, a to se stává vezdy, kdykoliv v opojení (muchomůrkau snědenau) zniklém s druhým pohlavím obcuje, v čemž mu proto střízliví překáží. Z větší částě, když opilí se dost nařádili, potom as po 10–12 hodinách usnau. Když se vyspali, jsau od námáhaní všelijakého, jenž v opilosti jim se přihazuje, jakoby roztlučeni byli. Zřídka a to teprva po 6–8 dnech následuje smrt, a tu jsau oni v pytomosti, nemluví, a mezi křečemi všeobecnými duši vypustí.

Tvrdí se pravda, že střídmé užívání muchomůrky smrtedlným není, ani jinák neškodí, že před kořalkau tu přednost má, že méně krev pobauří, žádné hlavy bolení ani jinných obtíží nezanechává po sobě a t. d., než to jsau dozajista řeči a dovody jenom takových, co nestřídmi jsauce, sami sebe by rádi omluvili. Aspoň rozdílní spisovatelé praví za jisto, že časté muchomůrky užívaní, aspoň ve vyšším věku, smysly tupí a rozum mdlí. Též jsau k nalezení v Kamčatce lidé, kteří, když jim břicho bolí, anebo je ujímá, anebo jiné takové nesnáze se jeví, že skleničku takové borůvkové štávy pijí, ve které naložené byly muchomůrky, a takový prostředek tím samým právem, jako mnozí z našinců k tomu samému aučelu sklenku kmínky anebo hořké, za všehojný pokládají. Když však po nestřídmém užívání proti všemu očekávaní tlačení v žaludku anebo jiná obtíž se ukáže, tu prý 2–3 lžíce rybího anebo jakéhokoliv tuku, másla, oleje neomýlným prostředkem č. jedhojem jsau.

Památno jest, jak muchomůrka na moč působí. Korjakové již od pradávných časů vědí, že moč opilců muchomůrečných silněji a mamivějí působí, nežli muchomůrka sama, ano že opití po moči muchotravičném mnohem déle trvá. Člověk n. p. dnes po muchomůrce opilý, a zjitra již dočista z toho vyspalý, šálkem svého moče mnohem silněji se opije, nežli včera po samé haubě. Opilci muchomůrští schovávají si moč co vzácný likér a pijí podlé příležitosti. Nejen, kdož muchomůrku snědl, močem se opijí, anobrž i každý jiný, kdož ji pije.

Často tedy střízlivý Korjak číhá na opilce, aby mu moč vzal, když potřebu odbývá a sám se napil. Tím dosahují Korjaci to, že malým počtem muchomůrek po více dní opíjeti se mohau. Potřebuje-li prvního dne k opití 2 muchomůrky, druhý den moč stačí k opití, třetí den moč od druhého zase ještě opijí a jen ještě půl muchomůrky snísti potřebí, aby i čtvrtý den se opil, a opět silný likér dostal; a z toho patrno, že 5–6 muchomůrkami o mnoho dnů déle každodenně opíjeti se může.

Také dále památno, že pije-li někdo druhý moč po tom, který moč byl pil od prvního, též se opije, tak i třetí močem druhého, čtvrtý třetího, pátý a šestý od čtvrtého a pátého opiti se může, z čehož patrna jest ta památná vlastnost, že mámivina muchomůreční velice stálá, neporušitelná, a při tom jemná býti musí.

Také soby Sibírští rádi žerau muchomůrky, padají pak, a když některý čas v opilství takořka nezbedně prohýřili, přicházejí do hlubokého spaní. Naleznau-li Korjakové takového soba, sváží mu nohy, až se vyspal, a hauba svau sílu ztratila; pak jej zabíjí. Kdyby toto ve spaní neb třeštění učinili, všichni, kteříby toho masa požili, taktéžby třeštili, jakoby muchomůrky sami byli jedli.

Však i naše muchomůrky násilné jeví aučinky. Jedna 3–4letá holčička snědla dvě. Po 4 hodinách dostala silné bolesti v životě, načež na zem padla a bez sebe ležela. Břicho se nadmulo, a z huby šly pěny; ačloliv lékař hodné davky dávičné soli podal, předc nevrhla, nýbrž až byl pérem jícen trochu zdráždil. Nato podal vinný kámen a dítě bylo zachováno.

Paulet dal psu prostřední velkosti 3 muchomůrky s kaší a hovězí polívkau. Po 3 hodinách následovalo třesení a slabost audů, za 4 hodiny později ztuhnul, dýchal pomalu a z hluboka. Na to dali mu ocet, na který ale všecko se zhoršilo. Podáváním dávičného kamene a dřevěného oleje opět se pozdravil.

Již od dávna činí se obyvatelům kraje kauřimského a čáslavského vytýkaní, že lehkomyslně muchomůrek proti studeným zimnicem užívají, t. je vaří a odvar pijí. Máme množství léků, k. p. chinové kůry atd. pravých, jistých a nejedovatých, jenž mnohem lépe tělu nemocnému opět k zdraví pomáhají.

Užívaní muchomůrek pro nemoce v nynější době takměř docela vyhynuje. Užívala se muchomůrka vnitř pro otevřenau hlavu a pro jiné osutiny, pro hojné poty, pro váhavé kašle, sauchotiny a jiné úbytě, pro padaucí nemoc, ohromení, křeče a trhání, zatvrdliny a otoky, pro zimnice neustupné a vodnatelnost – zevnitř na žíravé a smradlavé rány, baule morové a hostečné bolesti, a ještě pro více jiných nemocí: než jak pravíno, pro nesnadnost aučinku svého hauba též opuštěna jest, jelikož jistějších jest prostředků lékaři po ruce.

Neyobyčejnější skoro celému světu známý užitek muchomůrek jest, že v letní čas, kde maucha domácí (musca domestica), tato stálá průvodkyně lidských obydlí, muchomůrky se nasekají, s mlékem smíchají a na šátečky po stolích rozestaví; načež mauchy těchto vnad napivše se, v břichu se nadují, a celé opilé po stolích leží, a tak snadno se zabiti dají; při čemž ale pamatovati sluší, žeby předc zase ty mauchy zpamatovaly, kdyby se jen ležeti nechali, a třepačkau se nepotlaukly, neb do kamen nehodily.